27.12.2010 a 1.2.2011- Trenckova rokle
Trenckova rokle bývá občas označována jako "malý Slovenský ráj" na Českomoravské vysočině. Jde o krátkou skalní soutěsku odbočující z údolí říčky Bobrůvky směrem k vesnici Drahonín.
Na soutěskou protékajícím bezejmeném potůčku se tu nachází několik vodopádů a kaskád, které vytvářejí opravdu působivé přírodní divalo. Je to mimo jiné také oblast ve které
jsem pravidelně jako dítě trávil část letních prázdnin, ne tedy přímo v Trenckově rokli ale na táboře nedaleko Skryjí ve stejném údolí. Už nějakou dobu jsem plánoval návrat do těchto míst
, povzbuzen též inspirativními zápisky a fotkami z výletů od Aleny a také Jaromíra.
Příležitost se nakonec naskytla těsně po vánocích, původně byl na tento den naplánován fotovýlet s kuřimským fotoklubem, leč kolegové nakonec neuvěřili pořekadlu o tom že není špatného počasí,
že se pouze stačí na ně pořádně připravit a na poslední chvíli výpravu kvůli velkým mrazům zrušili. Nezbývalo než tedy vyrazit sám a Trenckova rokle se zdála být ideálním cílem.
Vyrážím s ranním kuropěním a před devátou hodinou již bezproblémově parkuji na návsi v Drahoníně a vydávám se přes sněhem pocukrovaná pole směrem do údolí. Směr není úplně zřejmý, protože
turistickou značku v Drahoníně nenajdete, ale v podstatě není moc kam zabloudit. Polní cestou přes navátý sníh přicházím k rozcestí s křížem a odtud mířím velvo přímo přes zmrzlé pole k nejbližšímu lesu. Již z kraje lesa slyším hukot vody,
chvíli jsem se mylně domníval že jsem již přímo nad Trenckovou roklí, ovšem poté co scházím prudkým svahem k potoku zjišťuji že podél něj vede poctivá lesní cesta, což tedy "trenckárnou" jistě nevede :-)
Až později doma zjišťuji dle mapy že jsem sešel o jedno boční údolí dříve, takže k Bobrůvce přicházím kolem Drahonínského potoka.
Rozhodně to ovšem není na škodu, protože i tento potok nabízí moc pěkně
navíc krásně ledem ozdobené kaskády. Cesta dolů k řece mi trvá poměrně dlouho, protože opravdu potok nabízí dost pěkných míst a paměťový karta zase nabízí spoustu místa :-) Kolem jedenácté nakonec přece jen
scházím dolů k Bobrůvce čímž se dostávám na červenou turistickou značku, která mě dovede do Trenckovy rokle.
Rozcestník nedaleko Šafránkova mlýna, kde jsem se ocitl, udavá vzdálenost do cíle výpravy 3 kilometry.
To ještě netuším že to budou jedny z nejnáročnějších tří kilometrů v životě. Cesta se povětšinou vine podél řeky, za chvilku míjím penzion Šafránkův mlýn (kdysi jsme sem ze Skryjí jezdívali s barely pro pitnou vodu)
a údolí se znatelně zužuje. Dokud se se však poskakuje po krách podél řeky je to vlastně ještě legrace, horší je když stezka od řeky strmě stoupá do svahu. Po předvánoční oblevě a povánočním důkladném zmrznutí všecho
obleveného jsou tyto kozí stezky komplet pod ledem, místy kryté zrádnou vrstvičkou sněhového poprašku. Dokud je u stezky nějaký strom o který je možno se zapřít či přidržet je to ještě legrace, najdou se ovšem i úseky
s minimální možností nějakého jištění a se solidním sklonem stezky a to pak je opravdu třeba každý krok dvakrát zvážit, nechce-li člověk spadnou z desetimetrové výšky do ledové řeky. Těch opravdu kritickým míst je jen pár,
ale jejich přechod za těchto podmínek není opravdu příjemný zážitek, kuráž mi dodávají stopy po podobném bláznovi, který tudy šel v protisměru. Nakonec ty tři kilometry jdu skoro hodinu a půl a po posledním též poměrně nepříjemném sestupu
do samotné Trenckovy rokle se cítím poněkud unaven. Dočerpávám energii horkým čajem z termosky a za chvilku se vydávám vzhůru kolem vodopádů a peřejí bezejmenného potoka který tu vytváří opravdu půvabné scenérie, v tomto ročním období
navíc dotvářené čarujícím mrazem. Postup vzhůru roklí není zdaleka tak náročný jako cesta kolem řeky do ní, v jednom místě je tu dokonce jistící fixní lano, ovšem to by se mi spíš hodilo při sestupu do rokle. Samotná
rokle není příliš velká, takže i s dostatkem focení se zde nezdržuji nijak extra dlouho.
Nad roklí je osamocená chatka, dokonce s poštovní schránkou. Od ní ještě mířím k hornímu vodopádu a pak dále pěšinou vzhůru. Asi po dvaceti minutách strmého
stoupání se ocitám na lesní cestě, která mě tak jak jsem doufal přivádí až do do Drahonína.
Rozhodl jsem se do Trenkovi rokle vrátit tuhle zimu ještě jednou, konkrétně první únorový den. Celou republiku již několik dní svírali poměrně tuhé mrazy, takže jsem tentokrát čekal více ledu a mohutnější ledopády, což se na místě také potvrdilo. Tentokrát jsem zvolil méně náročnou přístupovou cestu, z Drahonína jsem se vydal stejnou polní cestou kterou jsem se minule vracel a i terén byl tentokrát poněkud schůdnější, tedy hlavně to méně klouzalo. Samotná rokle byla tentokrát téměř kompletně zamrzlá a zurčící potůček byl vesměs slyšet jen pod silnou vrstvou ledu. Jak jsem při své druhé návštěve v relativně krátkém čase pochodil z fotografického hlediska můžete zřít níže.
